1. |
|
|||
Když je ti ouvej,
když je svět zlej,
tak si holka nezoufej,
tak si s náma zazpívej.
Tuhle tu píseň veselou.
Starosti rázem pominou.
Tak neztrácej víru!
Že svět je úžasný místo,
kde lidi mají k sobě blízko
a kdo říká, že to nevidí, je prachsprostej lhář.
Dokud nás hvězdy budou hřát,
my budeme tu vo tom hrát.
Že svět je úžasný místo,
plný sociálních jistot,
kde každej smutek má i svoji veselou tvář.
A kdyby ne, tak žádný strach.
My o tom všem tu budeme
a nikam už se nehneme
jen pro tebe tu budeme hrát.
Když je svět oukej,
i když je ti hej.
Tak si s náma broukej,
tak si s náma zazpívej.
Tuhle tu píseň veselou, ouou.
ukaž všem tvář usměvavou.
A neztrácej víru!
Budeme hrát…
|
||||
2. |
Bez peněz (Peacničky)
04:14
|
|
||
Zas mi v peněžence zbyla jenom z kapra šupina,
finance zjevně nejsou moje krevní skupina.
Rozpočet můj je čím dál více seškrtaný,
asi to bude tím, že jsem nezaměstnaný.
Že jsem bez peněz,
za to mám fůru času.
Hraju si pop a jazz,
vidím všechnu světa krásu,
ať jdou prachy klidně k ďasu.
Jsem věčný snílek, co jen životem se baví,
já z dlouhé chvíle vymýšlím nápady kraví.
Mě netrápí starosti existenční,
nějak to dopadne, jsem optimista věčný.
Věčně bez peněz,
za to mám úlevu od daní.
Já žiju jen pro dnes,
v hlavě nosím skromné přání
vysněného zaměstnání.
Z pohodlí matrace,
celé dny opěvovat lásku,
a do práce chodit jen pro výplatní pásku.
Od rána do večera užívat radosti života,
prostě se bavit, každý den sobota.
Každý den bez peněz.
Společnost rozhořčena křičí, že jsem parazit,
sociální výdobytky chtějí mi hned zarazit.
Nechte si je, na oběd uvařím si noty
a večer poezií opiju se do němoty.
Bez peněz,
za to mám fůru času.
Hraju si latino jazz…
Jenže jsem bez peněz,
za to mám fůru času.
Hraju si pop a jazz,
vidím všechnu světa krásu,
ať jdou prachy klidně k ďasu.
|
||||
3. |
|
|||
V cizím světě ztracená,
nevěděla, co láska znamená.
Snila o princi, co ji zachrání
ze spárů tříhlavých saní.
V životě znala jenom smutná rána,
myslela, že je šedá vrána.
Myslela, že lásku nepozná.
V cizím světě ztracený,
bál se jen pomyšlení na ženy.
A tajně snil, že jednou zachrání
princeznu ze spárů saní.
V životě pro každou byl jenom kámoš,
myslel si, že je šedý hraboš.
Myslel si, že lásku nepozná.
Až jedné noci osud je spojil,
poznali lásku a teď už jsou svoji,
společně už se ničeho nebojí.
On zachránil ji ze spárů saní,
ona se stala jeho vysněnou paní.
Tak ať jsou spolu nejmíň do skonání.
|
||||
4. |
Šeříky (Saša Niklíčková)
02:15
|
|
||
Když na jaře zavoní šeříky,
člověk má touhu začít zas od píky.
Člověk má touhu zase začít znova,
znova se zamilovat.
Maturanti v parku, na cigárku,
citují Hemingwaye.
A důchodkyně v krámu u salámů
se diví, kam ten svět spěje.
A já sedím v kavárně na půli cesty,
srkám pivo a řetězy chřestím.
A ty jsi moje štěstí, jediné štěstí!
Když na jaře zavoní šeříky,
člověk má touhu začít zas od píky.
Člověk má touhu zase začít znova,
znova se zamilovat.
Ačkoli může to působit směšně,
já zas s tebou chci šplhat na rozkvetlé třešně
a olizovat druhou mízu.
Tak lásko dej mi šanci na reprízu!
|
||||
5. |
|
|||
Sedíme na dvorku,
na klepáči.
Nemáme ponorku
nám sa to páčí.
Klučičí sny
a holčičí touhy.
Prázdniny budou
ještě dlouhý.
Léto ve městě,
prázdniny na dvoře.
A nejsladší třešně
dozrávaj nahoře.
Až v korunách stromů
nám ještě nechce se domů
Tak šplháme nahoru,
šplháme nahoru…
Sedíme na dvorku,
na íhrisku.
Strkáme hlavy, každý do vlastního písku,
když přes zeď na nás křičí náš nerudný soused.
A překopnuté míče nikdy nenajdou se.
Za vysokou zděnou stěnou
starosti nás nedoženou.
Za vysokou zděnou stěnou
za vysokou zdí.
|
||||
6. |
|
|||
Marné je ptát se, kdo je tomu na vině,
že naše bárka uvízla na mělčině,
že místo snové plavby do neznámých světů,
zabořeni v písku napořád trčíme tu.
A vítr marně fouká do prochcané pleny,
já proklínám osud, jenž spojil naše geny
v náhodnou kombinaci dvou nezralých lidí,
která teď od kormidla naši bárku řídí.
Kotvíme v jiném přístavu,
kde se voda jenom tiše vlní.
Svět se postavil na hlavu.
Jen já a ty a sny, co už se nevyplní.
Prchavá chvíle nechráněné touhy,
s vrcholem, jenž však počátkem byl pouhým.
Počátkem plavby ke druhému břehu,
labutí písní našeho příběhu.
Bárka je vratká, odhazujem závaží,
bláznivé plány, které už jen překáží.
Zbydou jen vzpomínky, před našim letopočtem,
ač už jsme počali, nevíme, co si počnem.
Kotvíme v jiném přístavu,
kde se voda jenom tiše vlní.
Tak kde hledat odvahu?
Jen já a ty a sny, co už se nevyplní.
Osudové spojení dvou nedospělých duší,
co chvíli na poplach ti z břicha buši.
Dere se na svět, naší lásky zloděj,
zatím co se koupe v plodové vodě.
Už žádný prezervativ nezabrání tomu,
už moje sémě vlilo se do Rubikonu.
Už není cesty zpátky, pec na nás spadla,
zvratky jsou vrženy do umyvadla.
Kotvíme v jiném přístavu,
kde se voda jenom tiše vlní.
Kupujem plovoucí podlahu.
Jen já a ty, už jsme tři.
To třetí ať si své sny splní…
|
||||
7. |
|
|||
Ségra nedívej se na mě tak vyčítavě,
že jsem tě jednou bacil kladivem po hlavě.
Žes to byla ty, kdo tenkrát trochu odnesl
mojí rodící se zálibu v řemeslu.
Tak už pochop, že tvářil jsem se nasraně,
když jsem musel sedět vždy na špuntu ve vaně.
Tyhle malé křivdy dávno už jsou za náma
Odpustil jsem ti řetízek mezi půlkama.
Mámí, on mě kousl, ona si začala!
Tátí, já to řeknu, pořád dokučala!
Krásný, bylo to krásný má velká sestřičko,
Jako tohle árenbíčko, tohle naše árenbíčko…
Aka sídliskový šarkán, tyger v džungli paneliakov,
v Žilině na dva týždne, so starkým a starkou.
Bol si malý betiár, vždy mal si svoju hlavu,
ničoho si sa nebál, prežúval si aj žihľavu.
Hojdal si sa po stojačky, cez den a aj v noci,
hoci mal si z toho trocha hnáčky, že ta zrežie oci.
Aj ked sídliskový svet bol na teba tvrdý,
vždy vrátil si sa zpat, brácho som na teba hrdý.
Mámí, on zas pro mě přišel pozdě do školky!
Tátí, na počítači se díval na nahaté holky!
Krásný, bylo to krásný, můj malý bratříčku,
a teď je mi strašně líto, že už se nikdy nevrátí to.
Život se žene dál, zpátky se navrací,
chtěl bych se před ním ukrýt v bunkru z matrací.
Světem teď bloudím sám a občas je mi k pláči,
když marně hledám náš domeček na klepáči.
Dětství už je pasé, za čas nezbude z nás nic,
jdem každý po své trase, svému cíli vstříc.
A i když jsme si pořád blíž,
No tak není ti to líto, že už neslyšíš?
|
||||
8. |
|
|||
Ahoj Jáňo,
jak se máš? Já docela dobře a Ty?
Dlouho už ses neozvala.
Ahoj Dáňo,
mám se docela dobře a Ty?
To je príma, žes napsala.
To jsme rádi,
že ve světě ses neztratila,
snad zas brzy budeš s námi.
Čas tak pádí,
já pořád mám, o čem bych snila,
na polštáři pod hvězdami.
Svou píseň žít,
co žádný refrén nemá.
Za svým snem jít.
Svou píseň žít,
k svobodě odsouzená,
Štěstí v očích mít.
Svou píseň žít,
divoká, rozvětvená.
K nebi růst, podobna stromům.
Svou píseň žít,
životem poučená,
jednou vrátím se domů.
Možná vrátím se domů.
Ahoj Jáňo,
JSMJDDAT?
Dlouho už ses neozvala.
Ahoj Dáňo,
MSDD a Ty?
Svět je krásný, lalala.
|
||||
9. |
|
|||
Usínáš,
máš víčka přivřená,
nikdy nevíš, kdy to skončí.
Otazníky
ti visí na řasách.
Má mě rád, nemá mě rád…
Kolikrát
už přišel v představách.
Proč jen tvoje srdce zkouší?
Volný pád,
strach zmizel v hlubinách.
Staň se, co má se stát.
Počítáš první ztráty,
zasněná,
díváš se na plakáty
na stěnách.
Počítáš první šrámy,
zraněná.
Zeptej se svoji mámy,
co to znamená.
Počítáš první ztráty,
zraněná.
Neptej se svýho táty,
co to znamená.
Svítá,
máš víčka přivřená,
nikdy nevíš, kdy to skončí…
|
||||
10. |
Liduška (Lukáš Kazik)
05:50
|
|
||
Už spoustu dní
zkoušíš hrát
svou oblíbenou píseň.
Pořád to divně zní,
tóny na klapkách
hledat nedaří se.
Bez not hrát,
jo dá to fušku.
Teď máš z toho depky,
že vykašlal ses na lidušku,
že nechodil jsi do hudebky.
Základní umělecká škola
snáze pomůže ti zdolat
stupnice durové i molové,
odemknou ti klíče houslové.
Lidová škola umění
tě za pár týdnů promění
z průšviháře v jedničkáře,
dá ti cejch a znamení.
Ať půjdeš tam a nebo tam,
vždy se vyhneš trampotám.
Každý už z dálky ocení
kultivované umění.
Základní umělecká škola
tě do svých lavic volá.
Není lepší školy dnešní, vážení.
Už spoustu let
zkoušíš psát
pořád tu stejnou píseň.
Jak vymyslet
tónů řád
pořád nedaří se.
Zmačkané papíry, zlámané tužky,
už máš z toho depky,
že nechodil jsi do lidušky,
že nechodil jsi do hudebky.
Základní umělecká škola
snáze pomůže ti zdolat
stupnice durové i molové,
odemknou ti klíče houslové.
Lidová škola umění
tě za pár týdnů promění
z průšviháře v jedničkáře,
dá ti cejch a znamení.
Ať půjdeš tam a nebo tam,
vždy se vyhneš trampotám.
Každý už z dálky ocení
kultivované umění.
Základní umělecká škola
do tebe nacpe shora, zdola
všechny ty křížky, béčka a mnohé jiné,
tak pojďme da Capo al Fine...
|
||||
11. |
|
|||
V Pešti je po dešti,
je po dešti,
po dešti.
Žížaly vyšly si na procházku.
Žížaly vyšly si poznat lásku.
A já z dálky pozoruju cizí ptáky,
jak už na žížaly brousí si své zobáky.
Však já už jsem sytý,
mám zobák zpitý
z červeného vína...
Dunaj, Dunaj, Dunaj,
aj to širé moře.
Dunaj, Dunaj, Dunaj,
ať odplaví mé hoře.
Dunaj, Dunaj, Dunaj,
aj to širé moře.
Dunaj, Dunaj, Dunaj,
k potěšení stvořen.
Cosi mi připomíná velká řeka,
Možná Prahu a možná, co jsem za člověka.
Snad se někdo ohlédne,
to spíš já jsem se zahleděl.
Nezajímám ani žížaly, co lezou z děr.
Možná je to divný, i když je trochu zima,
Radost mi dělá slunce nebo ta flaška vína.
Z okapů pomalu odkapává voda po dešti,
nutí mě do kroku svižného z Budy až do Pešti.
Potkal jsem milou tvář, městem se plahoče.
Přátelství na láhev vína a kus langoše.
Užij si město, já se tu spíš nezdržím.
Jak jednou začnu, piju, dokud mě nohy udrží.
Za řekou Buda,
nad Budou duha…
Koho je sto, toho je sto.
Buda, to je moje mesto.
K vínu ľadová triešť,
moje mesto je aj Pešť!
|
||||
12. |
|
|||
Chycený
ve Tvém náručí,
v záchranné síti
jemných pavučin.
V závětří,
před světem schován,
nabírám síly
začít zas znova.
Chycený ve Tvém obětí
bez boje dám vše svoje Ti.
Necítím strach, zášť ni zlobu
Když naše srdce tlučou na stejnou dobu.
|
||||
13. |
|
|||
O její kráse
všem mužům zdá se,
krátce před probuzením.
Ona však nechce
dát se tak lehce,
jí žádný dost dobrý není.
A tak večer co večer usíná
s prstýnkem kolem pusy od vína.
Samota lampičku ji zhasíná,
když o lásce sní si Martina.
O její kráse,
pořád a zase,
pějí jen samou chválu.
Ona však nechce
vzdát se tak lehce
svých dívčích ideálů.
A tak večer co večer usíná
s prstýnkem kolem pusy od vína.
Samota lampičku ji zhasíná,
když ruka míří do klína…
|
||||
14. |
|
|||
Když je ti dvakrát devatenáct
a tvoje hlava pomatená
snad konečně našla
v životě správný směr.
Znáš konce všech špatných fórů,
odhadneš barvy na semaforu.
Čemu se smát a nač se ptát,
když je ti dvakrát devatenáct.
Když je ti dvakrát devatenáct
a tvoje chůze unavená
všem prozradí dálky,
které v nohách už máš.
Znáš konce všech slepých cest,
odhadneš břímě, co dá se snést.
Tak šlapej dál, jen šlapej dál!
Když je ti dvakrát devatenáct.
Když je ti dvakrát devatenáct,
možná to zas tak moc neznamená.
Život je okamžik malý jen,
než popluješ v dál.
Snad ještě zbývá ti spousta dní,
však každý může být poslední.
Přestaň se štvát, tak měj se rád!
Když je ti dvakrát devatenáct.
|
||||
15. |
|
|||
Vymlácený sklíčka z vitráží
a mříže rezavý.
Starý oprýskaný nádraží,
kde vlak už nestaví.
Vajgly v květináčích
a tuny prachu na římsách.
Zarezlý výhybky, tvý starý sny,
spí utopený v kopřivách.
Kolikrát sis prsty spálil,
když´s ty sny chtěl vyrvat ven.
Kolikrát se jiní smáli
tvýmu boji s osudem.
Kolikrát se jiní smáli
a tak ses tomu taky smál.
Nikdo jinej než ty neví,
proč jsi to tenkrát vzdal.
Nikdy nedoženeš zpoždění,
který tvůj vlak nabral.
Stojíš sám na kusý koleji,
(tam) kde už tvůj děda stál.
A čekáš, až se tě někdo zeptá,
nač vlastně ještě čekáš.
Ale nikdo už se na nic neptá,
tak tady čekáš dál.
Zažloutlý jízdní řády
pro tebe už neplatí.
Nepoznáš už estakády,
co se v dálce klikatí.
Jen vajgly v květináčích
a tuny prachu na římsách.
Zarezlý výhybky, tvý starý sny,
spí utopený v kopřivách.
|
||||
16. |
|
|||
Today is gonna be the day that they're gonna throw it back to you
And by now, you shoulda somehow realised what you gotta do
I don't believe that anybody feels the way I do about you now.
And backbeat, the word is on the street that the fire in your heart is out
I'm sure you've heard it all before, but you never really had a doubt
I don't believe that anybody feels the way I do about you now.
Because maybe
You're gonna be the one that saves me
And after all
You're my wonderwall.
Dnes ráno za mnou přišlo jaro,
svět už byl v práci, já jsem ještě spal.
Povídá: „Bráško, co se stalo?
Copak ti schází, snad abys už vstal?!
Proč tady ležíš jako marod?
Vytáhni plachty a koukej zase plout.
Přestaň už řešit, co se stalo
a zkus se zase volně nadechnout.“
Dnes ráno za mnou přišlo jaro,
svět už byl v práci, já jsem ještě stlal.
A šedý závoj z očí sňalo,
otevřelo okna dokořán.
A z venku jaro na mě řvalo:
„Rozkopni mříže
vytáhni ruce z pout!“
Dnes ráno za mnou přišlo jaro
a já zas moh se volně nadechnout.
Víš, mejbí,
seš to ty, kdo tu vždycky sejv mí.
A tak jdem dál,
šlapat náš vandrvál.
|
||||
17. |
Presley (Saša Zubov)
03:56
|
|
||
Tak dlouho jsem šel,
až jsem sešel.
Tak promiň, lásko, že jsem z toho trochu přešlý.
Ale není to tak zlý,
abych se z toho věšel.
Tyhle myšlenky mě naštěstí už přešly.
Tak dlouho jsem stál,
až jsem dostál
všem tvým očekáváním.
A teď bych se rád
trochu dospal.
Schovej mě do svých dlaní.
Těch neděl a neděl,
co jsem tu proseděl.
Sešlý, přešlý a usedlý.
Kdybych věděl, co teď vím,
tak snadno nevyměním
volnost za pohodlí.
Tak dlouho jsem spal,
až jsem prospal
všechna svá očekávání.
A teď bych jim rád
zase dostál.
Propusť mě ze svých dlaní.
Tak dlouho jsem šel,
až jsem sešel.
Tak promiň, lásko, že jsem z toho trochu Presley.
Ale není to tak zlý,
abych se z toho věšel.
Tyhle myšlenky mě naštěstí už přešly.
- - -
Už si nesmrdím,
už jsem smířen s tím.
I když se pořád stejně potím,
marně se za štěstím lopotím.
Už si nesmrdím,
už jsem smířen s tím…
|
||||
18. |
Praha (Ernest Voltr)
04:29
|
|
||
Rozkopané ulice
voní po asfaltu.
Na ty dva letní měsíce
nikdo nezůstal tu.
Všichni se ukryli v temném lese
nebo utekli k moři.
Ani lístek nepohne se
a shoří.
Praha je prázdná jako tvůj klín,
klín, co klínem už nevyrazím.
Vyhřezlé útroby spícího města
nás pálí do očí.
Vybledlé stín ospalých postav
se podél zdí plahočí.
Zjizvené chodníky
dělníci zacelí další záplatou.
Ale kdo zacelí rány,
co do srdcí nám vyrylo tohle horké léto?
Praha je prázdná jako tvůj klín,
klín, co klínem už nevyrazím.
Ty ptáš se mě, proč stalo se to zrovna nám.
Ty ptáš se mě a já na to dlouho nic neříkám.
Ty ptáš se mě, proč stalo se to zrovna nám.
A já na to neříkám nic,
je hic...
|
||||
19. |
|
|||
Poslední písnička dohrála,
skončilo tralalá,
už musíme jít.
Nejde víc
tančit až do rána,
však i ten Bajaja
jednou musí jít do hajan.
Do noci temně zní,
zní zvony kostelní.
Zítřek zas nový den
nám rozední.
|
||||
20. |
|
|||
Každá správná nostalgická píseň začíná vzpomínáním,
na to co už není s námi, co už není k mání.
Naše mládí v té písni zrcadlí se jak jeden velký
mejdan pod hvězdami, hlavně nikdy sami.
Jenže dnes už není jasné, jaké bylo to co bylo.
Jestli bylo vše tak krásné nebo jen to krásné zbylo.
Každá správná nostalgická píseň pokračuje výčtem snů,
ze kterých splnilo se sotva půl.
Současnost v té písni náhle vyjeví se, jak prázdná flaška
od tequilly, a nám zbyl jen citron a sůl.
Jenže dnes zas není jasné, jaké bude to co bude.
A tak není dvakrát šťastné jenom plakat nad osudem.
Na prahu čtyřiceti,
neva, když někdy je ti
do breku.
Před branou středověku,
zastav se na útěku,
poděkuj
dávným i všem budoucím krizím,
co odhalí ti to trvalé, to ryzí.
Zamávej mládí, co za obzorem mizí,
zvolna mizí…
V tobě se to sváří,
když stáří
tváří v tvář náhle stojíš.
Tak čeho se bojíš?
Máš strach, že svému snáři
už nedostojíš?
Chtěl by ses vypařit (víc pářit)
nebo zůstat s Máří,
jejíž tvář známky stáří zdobí.
Ty nevíš už coby!
Máš strach, že vyschne tvůj inkoust v kalamáři?
V tobě se to sváří,
když stáří
tváří v tvář náhle stojíš. Tak čeho se bojíš?
Každá správná nostalgická píseň musí mít na konci fór
na konci fór, smutnému vyznění vzdor.
Ať bez všech pochybností mezi všemi ví se, že za ta léta
neztratil jsi ještě smysl pro humor.
Kde je ten fór? Když je ti fourty?
Ty jsi ten fór, kámo, ten fór´s ty.
Na prahu čtyřiceti,
neva, když někdy je ti
do breku.
Před branou středověku,
zastav se na útěku,
poděkuj
dávným i všem budoucím krizím,
co odhalí ti to trvalé, to ryzí.
Zamávej mládí, co za obzorem mizí.
A vítej stáří, co zralé plody sklízí.
|
Zbytečný luxus Prague, Czechia
V Praze usazený sextet, dříve rozverní vyznavači svérázného (tzv. neučesaného) pop-funku časem zestárli do aktuální polohy
blues-folkových vypravěčů krás i útrap života všedního.
www.facebook.com/kapelaLuxus
www.youtube.com/@ZbytecnyLuxus
bandzone.cz/luxus
... more
Streaming and Download help
If you like FORTY, you may also like:
Bandcamp Daily your guide to the world of Bandcamp